Strážce mysli - 6

29. července 2014 v 16:39 | Steeve X |  Les tales stupides... (Stupidní povídky)
Pokračuji dalším dílem "povídky" ...je to rozhovor, je to nuda, ale nějaký články přece vydat musím, ne? :P (Další a předchozí díly ZDE)

O den později, v sídle

Rychlé a rozhodně znějící kroky vysokých kožených bot rázně klapaly prostornou chodbou.Člověk, který jimi kráčel však uvnitř nebyl rozhodným ani zdaleka.
Aratonyia spěchala k hlavnímu sálu.K místu, kde již brzy skončí období vlády jejího opatrovníka.
Byla na konci chodby.Stála tu zhruba tři metry vysoká vrata z masivního temného dřeva.Za nimi ji dost možná čeká konec dobrých časů.
Mladší průvodci se směli rady starších zůčastnit jen ve výjimečných situacích.Zde se probíraly klíčové oblasti vlády Průvodců a na rozhodnutích vzešlých odtud záviselo ne méně, než přežití samotné této rasy.
Dveře agresivně zavrzaly a dovolily jejímu pohledu proniknout do odporně temné a rozlehlé místnosti plné očí.Udělala ještě několik kroků až se zastavila uprostřed kruhového vzoru na mramorové podlaze, téměř ve středu místnosti.Poklekla.Cítila nenávistné pohledy všude kolem.Rada byla nerada vyrušena jedním z mladších.I když rada musela žádost Aratonyi, jako příslušníka rodiny vyslechnout povinně podle zákonů, bylo patrné, že jí opovrhují a že by nejraději v zákonech vytvořili výjimku, jen aby se touhle záležitostí nemuseli zaobírat.Výjimky a odloučení od pravidel však byly mezi Průvodci naprosto nemyslitelné.
Po obvodu kruhové kamenné podlahy stály tribuny z masivního tmavě hnědého dřeva, které se nořily do tmy, kterou chabě rozhánělo několik svící na kovovém lustru zavěšeném na řetězech ze stropu.Za tribunami se téměř v přesně metrových intervalech objevovaly a zase mizely tváře rádců a posluchačů, jak zmírající plamínky lustru dohořívaly.Byli tu nejen vysoce postavení zbohatlíci, ale také vypočítaví nižší úředníci a vůbec velká část všech Průvodců z Francie.
Antoine de Donneircaf, nejvyšší, Prorok, seděl na nejvýše postavené stolici zaspuštěné v obrovském dřevěném patře, ve kterém byly vytvarovány široké schody.Aratonyia mu neviděla do tváře, ale vycítila z něj a vlastně ze všech nelibost.
Aratonya byla mezi Průvodci donedávna velmi oblíbená a vítaná, ale hlavní vlastností těchto mysl čtoucích bytostí byla podezíravost a především úskočnost.Velice často se oblíbeným Průvodcům postavili ostatní na odpor při sebemenším zaváhání.Jejich staletí trvající čekání na vyvoleného je naučilo rychlému a nekompromisnímu výběru.
"Přicházím kv-..."
"My jsme si vědomi všech událostí, které nastaly. - A které nastat něměly." přerušil ji nekompromisně hlas kdesi z předních řad tribun dříve, než se stačila uvést.
"Mistře Carwelle, prosím.Příchozí jistě má na srdci mnoho, co nám tyto události popíše..." ozval se nyní Antoine de Donneircaf, podivně klidným hlasem člověka, který je vždy nad věcí.Následně pokynul, aby pokračovala.
"Přícházím mezi vás, protože chci obhájit svého otce."
"To není tvůj otec!" ozvalo se popuzeně ze zadních řad.
"Je jako můj otec." opravila se. "Všichni již víte, co se s ním stalo, a proto vás žádám, prosím, abyste jej nezavrhovali!Vždy pro vás byl schopným-..."
"Už ani slovo!Tušíme kam tohle směřuje" tentokrát promluvil Lucius Artenn, pobočník Proroka.
"Má pravdu!De Marquise je slaboch.Nedokázal si uhlídat krk..." přidal se Carwell.
"Můj otec není slabý!" oponovala mu Aratonya s rázností, která ji samou udivila. "Byla to totiž moje chyba.Já jsem měla hlídat sídlo, když spal."
"Nepodstatné!Následky musí přijít!"
"Následky nejsou nutné!Je nemocný.Dovolte mu se uzdravit a on vám opět dokáže, že vždy ví, co dělá"
Aratonya ani netušila, kolik pravdy touto větou vyřkla.
"Není pravděpodobné, že by se Jean de Marquise ještě kdy zotavil dost na to, aby mohl být mezi námi, natož pak aby zastával svou dosavadní funkci." promluvil Antoine.

Byla si vědoma věcí, a především lidí, kteří se dostávali ke slovu vždy, když u mladého Průvodce došlo ke ztrátě opatrovníka. Nebýt několika vět, které se s jistou tupě chladnou bolestí v srdci chystala vyřknout v příštích minutách, skončila by v nějakém bídně vyhlížejícím ústavu pro duševně choré děti Slepých, kde se Průvodci nejraději zbavovali nepotřebných. Rodová linie - ba možná nepřirozeně vytvořená - znamenala pro Průvodce posedlost. A pro posedlosti byli tito...lidé...schopni čehokoliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama