Mé hekticky-hysterické prázdniny

27. června 2014 v 19:29 | Steeve X |  Ce que j'aime (Co mám rád)
Tak tedy, když už jsme tu všichni nabuzení tou (Finally!!) prázdninovou atmoškou, ochotně - chápejte "sobecky" - se s vámi podělím s mými výhledy na tyto dva labužnické měsíce a také o tom, jak to bude s provozem blogu. Nehodlám si vést žádný naivní "deníček", ani nic podobného, ale myslím, že už jen dnešní den u mě stojí za napsání. (U vás za přečtení už ne :D, smolík)...Takže jdeme na to...

prg

(Dnes) Probouzím se zhruba šest padesát, klasika, mít to na školu padesát metrů je hustě fajn. V pokoji zasypaném bordelem je díky své hustotě vzduch téměř hmatatelný. Spolužák, který u mne přespával, už bojuje s dotykovým displejem mobilu, který autoritativně kvičí na nznamení, že lemry mají smůlu. Odhodlávám se tedy vylézt z postele a opatrně našlapuji na povlak sestávající z časopisů, knih, ponožek, papírů a prachu, který se permanentně tvoří na mé podlaze. Probojuji se až ke dvěřím svého titěrného pokoje a pokračuji šoupavým krokem přes chodbu zřejmě vyplněnou tekutým dusííkem, protože ta kosa, která tam panuje, snad jinak není dosažitelná. V kuchyni připravuji snídani pomocí nástrojů, které by se již hravě daly označit za "ve špíně se ztrácející". Ale což, bábi vždycky říkala, že trocha bacilů neuškodí. Cvičná žloutenka tedy není na škodu.

Po naplnění našich žaludků umělecky odhazujeme s kolegou všechno nádobí a příbor do dřezu, který obsahuje snad minimálně pět kusů od každého druhu kuchyňských potřeb, které si jen dokážete představit. A přesto se nepropadne do Austrálie, jak jen to dělá? Ovšem ještě milejší je si připomenout, kdo s touto nehybnou hordou plitkých i hlubokých ušmudlanců bude odpoledne bojovat...Holt si zahraju na chlapce z porcelánu...S beznadějně hysterickým úšklebkem zjištuji, že ač nacházejíce se stále v pyžamu, hygienou nedotčen, už meškám příchodu do mého ústavu vzdělávacího. Házím přes sebe bílý cár látky - v minulé dekádě košili - a zdrhám.

(Later that day...) Po zmatené a zábavně nudné hodince strávené sledováním školních šprtů, kteří byli obdarováváni rozličnou škálou poukazů, knížek a sladkostí, jako ocenění ředitelky školy za jejich bohulibou činnost (50% z donucení, 50% egoismus ...just kidding), se hromadně suneme na tradičně obscénní předávání vysvědčení. Pan třídní učitel, občas trochu nepochiopitelný, tedy pronáší opět tradiční statistické kecy...vážně, dejte mi to lejstro ať můžu táhnout na oběd...Při potřásání rukou dívenkám bezostyšně hledí do výstřihu, u kloučků raději nechci nic vědět...A zas táhnem.

No jo, poslední oběd společně. Všechny náááájednou přepadne magicky neodhoditelná nostalgie. Slabší typy brečí a odvěcí nepřátelé se objímají. No fujky, my sme teda alibisti. (Já ne, muhehehe!) Pomalinkuj se to všechno rozpouští. Ovšem já ne, já tryskem mizím, sbírám toxický obsah své šatní skřínky do igelitky a sháním kontakt na nejbližší ústav pro likvidaci radioaktivního odpadu, nebo tak něco. Nemám čas, frnk. Domů, převléct, odhodit nechtěnou zátěž a hurá na oslavu v místní pizzerii. Už jsem zpět u školy, krokem aktivním mířím dál. Ou šit. Nemám mobil, změna směru, aktivním, nasraným krokem zpět domů, zpět ke škole. Cestou již počtvrté míjím svého spolužáka, který na mou vztekem a potem soptící osobu jen s tichým humorem zírá. Zas sem za debila.

Jestli to ještě nevíte, tak čekat v pizzerii hodinu a půl NENÍ zábava! Přeplněný podnik tak proto inkasuje kromě velkého peněžního obratu také časté stížnosti na nedoručené, nebo nesprávné donášky. A já sem pochopitelně ten victim, kterýmu donesou špatnou pizzu, fuck you, karma. A už zase nemám čas, s co největší přetvářkou se mile omlouvám a mizím pro trapný potvrzení o bezinfekčnosti k obvoďákovi. Sice tam nikdo není, ale pan doktor asit trpí samotou a úchylně se mnou knostatuje mé studijní výsledky. Tak mám trojku ze zemáku, no jéžiš."Za našich časů..." ...a už to jede, vypínám, tiše trpím, koukám na hodinky.

Co myslíte? Opět nestíhám! Inu, doběhnu napůl rozpuštěný domů a zjišťuji, že kromě časové tísně způsobené nutným mytím porcelánové hordy mi také zchází dostatečný obnos k úhradě autobusu k příbuzným. Nejlepší, co mě napadne je tedy narvat obsah baculatého cestovního kufru do batohu a dvou tašek, abych nemusel platit za zavazadlový prostor. I'm a genius. Teď už tedy jen dorazit na autobusové nádraží. Tam to opět nestíhám, připomínám nějakou špatnou karikaturu z komixu, která se zběsile řítí ulicemi, trousí oblečení a svými zavazadly vraždí kolemjdoucí. Na nádraží jsem o minutu později po čase odjezdu spoje. Třináct dalších minut si tiše nadávám a panikařím při hledání dalšího převozu, než se v zatáčce objeví čtrnáct minut zpožděný autobus. No nezabij ho.

Uvnitř vozidla další půlhodinu nespouštím oči z hodinek a pomalu začínám vyznávat i ďábla, aby dal osud a já stihl přestoupit na druhýž autobus. Z deseti minut na přestup se stávají dvě (aplaus pro řidiče), při kterých bloudím po obřím busáku v Hradci a hledám nápis J1. Když jej naleznu, skáču pod kola cílovému autobusu, který by mi zkrátka jinak ujel. Grimasa v obličeji řidiče, který mi prodává lístek je k nepopsání. Směsice naštvanosti, smíchu a znechucení ještě nikdy nevypadala dokonaleji.Ale já mám vyhráno, sedím a jedu. Zbytek cesty spím a vštěpuji si do hlavy, že už NIKDY, proboha, NIKDY nepojedu autobusem. (Omyl, celé prázdniny prakticky strávím v nějakém dopravním prostředku...)

A to byl teprve první den mých prázdnin. Proto na vás všechny apeluji - netlačte se do stresových sitací, zpomalte a vychutnejte si volno. Jinak skončíte jako já - budete psát nechutně dlouhý a trapný článek o tom, jak jste zvládli za pár hodin nasrat dva řidiče a jednoho číšníka...

Blog tedy bude v provozu, snad budou i zajímavá témata, jen ne tak často :)

Váš vyčerpaný Steeve X.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama