Hrůza jménem České dráhy

12. června 2014 v 15:39 | Steeve X |  Ce que me dérange (Co mě štve)
Dle mého je minimálně český národ rozdělen na ty, kteří jezdí vlakem pořád a na ty, kteří v něm snad nikdy nebyli, přičemž ti druzí jsou považováni za ty šťastnější. Proč? Protože jet vlakem je fakt zážitek na celý život...

vv

Prvně už jen dojem, jakým na vás působí budova, které se s nadsázkou říká hlavní nádraží. Až na pár vyjímek jde v České republice o starou, polorozpadlou komunistickou hromadu kamení a železa, kde se denně nachází víc bezdomovců, než cestujících. Podlahu pokrývá mozaika ze zašlapaných žvýkaček různé barvy, ze stropu visí zrezivělé kabely a sem tam nějaká zářivka. Jediné, co je na nádraží opravdu nové, jsou vývěsní obklady obchodů typu Fornetti a pokud máte štěstí, tak i tabule oznamující příjezdy a odjezdy se neskládá z debilního klapacího mechanismu otáčejících se tabulek s písmenky a čísly. Ostatní vybavení sestává z popraskaných starých oken, poblitých záchodků, zapadlého "bufetu" a měsíc zkažených potravin - nejlépe pardubického perníku. Na lavičku si bojíte sednout, na nástupišti si pletete grafitti a nečitelné orientační tabulky.

A pak přijede vlak...i když z tuny těžkého kolosu počmáraných starých vagonů, ošuntělé lokomotivy a oken, která jsou ráda, že drží alespoň zavřená, jde vcelku strach, vy jej stejně vnímat nebudete, neboť se právě popadáte za uši svíjejíc se v křečích před kvílivým zvukem brzd, které od dob císaře pána snad nikdo nenamazal. Při nastupování vás málem přizabije oranžové nádražní vozítko, které se náhle vynořilo z davu a vy už hldeíte cpát se do dvířek vagonu druhé třídy, odkud pochopitelně ZÁROVEŇ prchají cestující, kteří mají to štěstí, že jejich cesta je již u konce. Stále jste však nedorazili do pravého pekla. To totiž reprezentuje chodbička o šíři sotva jednoho metru, kterou se valí každých pět vteřin jiný tlusťoch, nebo prsatice. A všichni na vás nenávistně koukají, jak se marně snažíte nerozdrtit si orgány a věci v kufru (který s sebou táhnete stejně jako ostatní) při zakoušení muk být zmáčknut mezi pozvracenou stěnou kupé a pupkem hokejového nadšence (Často též od zvratků)... Pokud nastupujete do vagonu bez kupé, zaujme vás spíše puch cizích bot a fakt, že vás při každém kroku někdo mlátí do hlavy, když si uklízí kufr.

Nyní již hledáte kupé pro osm lidí, ve kterém jich není narvaných víc, než deset. Pokud se vám to do rozjetí vlaku nepodaří, skončíte v dominu z lidí, které překvapila rázová vlna rozjíždějícího se kolosu. Pod touto lavinou zůstanete pohřbeni minimálně do příští zastávky, kdy se opět všichni rozhodnou rvát se přes vaše kufry a tašky hlava nehlava. I když to ale kempíte na ohyzdné chodbičce a u ucha vám mlátí rozgajdané okno, možná jste na tom lépe, než lidi v kupé. Ti sice sedí, ale na čem! Osobně jsem nikdy nepřišel na to, z jaké ďábelské hmoty je vlastně povlak sedadel vyroben a stále tápu mezi velbloudími výkaly a arabskou gumou. A tak si tam sedíte, čumíte jak blbec na svůj ksicht v zrcadle na protější stěně kupé, hrajete si se stoletou záclonkou zašupovacích dveří, občas jste nuceni sledovat cizí zadek, když se natahuje pro kufry uložené na poličkách, které s každým pražcem hrozí přivodit vám těžký otřes mozku, a čekáte na průvodčí.

Zmíněná mužatka v tmavě modré uniformě dorazí až tak po sto ujetých kilometrech, neboť je na celý vlak sama a prodírá se nepřirozeně hustě obydlenými chodbami. Přijde, zeptá se, kdo přistoupil, skásne a odkluše dál. Přitom vždy zapomene zavřít šoupací dvířka vašeho kupé, které jste k sobě nebo od sebe postrkovali půl cesty, protože, podobně jako kola, nikdy olej neviděly. Nezoufejte, stále máte k ruce plánek trasy s vypsanými zastávkami a všemožnými klikyháky, který se vám zjevně má postarat o zábavu na cestě. Ti šťastnější sedící u okna mají navíc přístup ke stolečku o rozměrech 20x20 centimetrů, který nejde vyklopit a také k odpadkovému koši, který naopak nejde zavřít, neboť přetéká bordelem. Ovládání klimatizace je na ozdobu, ruční brzdu jsem naštěstí nikdy nebyl nucen použít, o její funkčnosti však zhluboka pochybuji rovněž.

Cesta je kupodivu bezúhonně za vámi a vy se ujímáte sundávání kufrů spolu s dalšími osmi až desíti hekajícími spolucestujícími. Prorvete se polootevřenými dvířky na chodbu mezi pupkáče a sunete se pryč z noční můry. What the hell? Vlak bez varování brzdí jako šílený a vy se předkláníte dopředu jako krypl, na vaše záda spočívají dlaně cestujících za vámi, kteří se zoufale snaží nehodit tlamu. Vlak rychle zpomaluje, sevření svalů balancujících pasažérů sílí. Už stojíte. Je to v pohodě? NE! Jeb, a vlak při zastavení poskočí dozadu, takže všichni, kteří se až doteď odtlačovali dopředu jsou odmrštěni o pět mětrů zpět. Z chodbičky se stává kupa rukou a nohou, které se vzájemně propletly při poslední teatrální tlakové vlně. Vaši sousedi utrpěli otřes mozku, pán vzadu už si tenis nezahraje a vám skončil na klíně jeden z hojkejových fanoušků. Z posledních sil se tedy vysoukáte z vagonu, seskočíte z metrové výšky na peron a psychicky se zhroutíte, líbajíc zemi. Horor je za vámi. Pozvolna odkráčíte s rozdrncaným tělem z nástupiště a cestu zpět raději pojedete autobusem. (Levněji)

Vážně netuším, čím to je, že ani novodobé vlaky "vyšší kvality" vypadají tak úděsně, pokud nejsou zahraniční, nebo nepatří soukromé firmě. Díky bohu, že se alespoň konečně mohly objevit i jiné společnosti pro železniční přepravu, které snad budou moci poskytnout komfortnější cestování, než výše zmíněné dobrodružství...

Tak se hlavně nezabijte, až pojedete vlakem :)

Váš malicherný Steeve X.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Butty Butty | Web | 15. června 2014 v 12:05 | Reagovat

Výstižný článek, myslím , že by si toto meli přecíst hlavně strojvudci a nejací ty pánové co tomu veli. Souhlasím s tebou, je to hruza, ikdyž vlakem jezdím minimálně. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama